Pokaždé je to stejné. Pokud MARILLION vydají album, vyrojí se spousta zcela odlišných posudků. Jedni v mžiku, aniž by jej pořádně slyšeli, mají o události roku jasno. Druzí kontrují argumentem, že MARILLION s Hoggym se můžou jít vycpat. A třetí zasednou do křesel a hned při spatření mamutí stopáže vědí, že mají na další týdny o zábavu vystaráno. Hudba těchto sympatických Angličanů se totiž musí inhalovat pomalu, je to o jemném poodkrývání odstínů, o sloupávání vrstev a postupným infikováním do sebe.

Tvůrčí proces trval tři roky a stejně jako tomu bylo již několikrát v minulosti i tentokrát finanční obnos obstarali věrní fanoušci pomocí crowdfundingu. Letos se kapela po dvanácti letech rozhodla sepnout síly k vytvoření koncepčního díla. To se dotýká sociálních problémů rodné země – migrace, globalizace, napětí, zmanipulovaných davů a strachu, který tohle všechno zastřešuje. Název desky doplnila ještě jedním významem – je sympaticky dvousečný, můžete se bát nebo kašlat na vše(chny) a jít. A jak je to s hudební stránkou? Dokážou MARILLION stále stejně uhranout jako v dobách opusů „Brave“, „Marbles“ či aspoň z části jako na bestselleru „Misplaced Childhood“, nebo již nemají co nabídnout?

Na obrovské hrací ploše MARILLION rozvrstvili pět skladeb rozdrobených do dílčích částí, které na sebe plynule navazují. Úvodní patnáctiminutový hymnus „El Dorado“ napoví, v jakém duchu se celá deska bude odehrávat. V pomalém, mlžném, zádumčivém a troufám si říct, že i značně líném. Trvá přesně 3 minuty, kdy se poprvé po akustické kytaře a pazvucích kláves ozvou bicí a krásně bublající basa. A trvá dalších 9 minut, kdy se ozve cosi jako refrén. Pokud se tedy dá mluvit o refrénu, když se vlastně podruhé nezopakuje. Nazvěme to tedy vysvobozením z tohoto vlažného muzicírování, které se sice díky instrumentální preciznosti a lahodícímu souzvuku všech nástrojů a hlasu hlavního protagonisty stále dobře poslouchá, nicméně místy nezanechává žádný chuťový ocas a uspává.

O pohlcení nelze mluvit ani v případě následující písně „Living In Fear“. Nálada a tempo totiž zůstávají na stejných hodnotách. Skladba stojí a padá s refrénem, který pro změnu skutečně refrénem je, a patří mezi to nejsilnější, co z této hostiny lze vydolovat. Větší drive by jí rozhodně slušel, stačí si vzpomenout na nádhernou „Power“ z minulé desky, ale díky aspoň za to. Další chod o 19 minutách – „The Leavers“ – se totiž nese opět v plíživém tempu. Nebudu zde lhát, že za tu dobu se neděje nic zajímavého, ale přesto je má mysl čím dál otupělejší a já si začínám klást otázku, jestli by nebylo lepší tvořit koncepční album formou písní, jako v případě kolosálního alba „Brave“, než tímto opulentním způsobem?

Asi jste si už všimli, že nejsem z „FEAR“ nikterak nadšený. Je to album s obrovským muzikálním záběrem, je to sousto, které rozhodně obsahuje spoustu zajímavých částí. V každé vteřině lze nepřeslechnutelně slyšet, že jej nedávali dohromady žádní zelenáči, nic to však nemění na výsledném dojmu, který je až příliš nezáživný. Deska, jež mě ani po třiceti posleších plně nepřesvědčila, a která by potřebovala řádně osolit, opepřit, ubrat cukru a omáčky kolem mnohem víc, než kterékoliv jiné album MARILLION.